Menší diskriminace koalic sama nezaručí lepší a stabilnější vládu

Již téměř 13 let Česká republika postrádá stabilní, většinovou a akceschopnou vládu a poslední průzkumy ukazují, že i po případných, dnes již asi nereálných, předčasných volbách do Poslanecké sněmovny by Česká republika byla opět v patové situaci.

Návrh na snížení prahu pro vstup koalic do PS je v této situaci sice zajímavý a jistě zmírní křivdu, jaká se koalicím v současnosti děje, ale samotný problém neřeší. Strana Věci veřejné proto již delší dobu volá po změně volebního systému na většinový systém. Ten vede ke vzniku stabilních vlád, snižuje riziko hledání (kupování) přeběhlíků, snižuje se rovněž vydíratelnost vlády tzv. rebelujícími poslanci. Většinový volební systém napomáhá výběru kvalitních osobností. Volič zná svého kandidáta, neboť vybírá pouze jednoho, nikoliv celou kandidátku neznámých jmen, o jejichž pořadí rozhodla neprůhledná byrokracie politické strany. Většinový volební systém vede k umírněným neideologickým a pragmatickým programům stran, neboť si uvědomují, že o vítězi voleb rozhodnou nerozhodnutí, zejména středoví voliči, proto svoji politiku nemohou vést ideologicky a dogmaticky. Nastává politika reálných slibů, strany se nemohou vymlouvat na nezbytnost ústupků koaličním partnerům. Vlády bývají jednobarevné nebo složené ze stabilních koalic dvou programově blízkých stran. Většinový volební systém podporuje skutečné střídání vlád (ve většinovém volebním systému jsou to pouze voliči, kteří určují, která politická strana či jasně daná koalice stran postaví vládu. Není tedy možné, aby se téměř ve všech vládách, jedno zda pravicových či levicových, objevovala stále jedna a ta samá strana, jako to bylo dodnes v případě KDU-ČSL). Díky většinovému volebnímu systému existuje také pevná a jasná vazba poslance na daný obvod a voliče; poslanec nemůže spoléhat na pomoc strany, že mu zajistí čelní místo na kandidátce a tudíž mu pomůže ke znovuzvolení. Pokud by si ČR měla zachovat stávající poměrný systém, pak Věci veřejné žádají jeho narovnání a zrušení všech deformujících opatření. Za takové situace bychom podporovali výzvu Jany Hybáškové za zrušení nespravedlivé a v konsolidovaných demokraciích naprosto neobvyklé tzv. aditivní (násobné) volební klauzule, kde se pětiprocentní hranice násobí počtem stran v koalici. Věci veřejné však žádají její nahrazení původní a v Evropě běžnou úrovní ve výši 7%, 9% a 11%  pro dvou, tří a více členné koalice.Aditivní klauzule se do české volební legislativy se dostala v roce 2000 reformou volebního zákona v době „opoziční smlouvy“. Příčinu jejího vzniku je možné pochopit pouze dobovou optikou „opozičněsmluvních“ časů. V reakci na tzv. „opoziční smlouvu“ ODS a ČSSD vznikl projekt Čtyřkoalice, tj. volné spojení Unie svobody, KDU-ČSL, Demokratické unie a ODA, které byly připraveny jít do dalších voleb se společnou kandidátkou. Pokud by zůstalo zachováno původní nastavení uzavírací klauzule pro koalice, stačilo by takovému subjektu ve volbách překonat jedenáct procent hlasů, aby postoupil do skrutinia, což nepředstavovalo pro Čtyřkoalici problém. Z pohledu obou velkých stran však hrozilo, že by se toto uskupení mohlo stát nejsilnějším subjektem ve volbách. A tak byla navržena změna uzavírací klauzule pro volební koalice tak, že ona pětiprocentní hranice se násobí počtem stran, které koalici tvoří (horní hranice stanovena na dvacet procent). Jistota postupu Čtyřkoalice do skrutinia se rozplynula. Následovalo vyloučení ODA ze Čtyřkoalice a sloučení Unie svobody s Demokratickou unií – Čtyřkoalice se přejmenovala na Koalici. Záměr opozičněsmluvních stran oslabit a rozviklat projekt Čtyřkoalice se tedy nakonec povedl.Setrvání aditivní klauzule je i nadále jasným bráněním vstupu nových, alternativních koaličních subjektů do Poslanecké sněmovny a tedy setrvání a upevnění pozic stávajících politických stran.