Vždycky jsem se snažila nepodléhat povrchním stereotypům a naopak hodnotit lidi až podle toho, jak se projeví. Jsem totiž přesvědčena, že o lidech nejvíc vypovídá jejich chování a výsledky, nikoliv barva vlasů nebo saka. Anebo věk.
Příčí se mi jednoduché soudy o „protivných důchodcích, kteří žijí jen pro nákupy v Kauflandu“, nebyla jsem nadšená z klipu „Přemluv bábu“, ačkoliv byl podle jeho tvůrců určen mladé generaci, ke které (možná) ještě patřím. Ano, jsem mladá a nestydím se za to. Navíc jsem žena a ke všemu blondýna. A to je kombinace, která se neodpouští, zvláště, když se člověk rozhodne vstoupit do politiky.
Poslední dny ukázaly, že očekávat alespoň trochu podobný postoj k rozšířeným stereotypům i od našich médií by bylo příliš optimistické. Stačilo, abych se po boku Radka Johna a Víta Bárty objevila ve vyjednávacím týmu Věcí veřejných a takřka přes noc se ze mě stala mladá (čtěme blbá), dokonale neschopná blondýna, která je užitečná jen k tomu, aby se svlékla na bilboardy nebo do kalendáře. To je totiž podle některých našich novinářů zřejmě jediné, co pětadvacetileté blondýny opravdu dokáží. Nechci si stěžovat na média, jak se v naší politice stalo dobrým zvykem. Média potřebují senzaci a moje jmenování do vyjednávacího týmu o podobě budoucí vlády do jisté míry senzací je. Ačkoliv kdo lépe zná Věci veřejné, jistě ví, že nový politický styl, který jsme nabídli voličům a který téměř jedenáct procent voličů podpořilo, je založen na nových, ano i mladých, tvářích. A já jako člověk, který měl na starosti přípravu volebního programu asi patřím k lidem, kteří by měli být při jednáních o jeho naplňování. Zaráží mě jen dvojí metr, kterým média měří politikům a političkám. U mého jména nikdy neopomenou zmínit bilboard, na kterém jsem vyfocena v plavkách. Přitom se svlékáním na bilboardy nezačaly Věci veřejné, ale pánové z ODS a Věci veřejné na něj pouze zareagovaly. Stejně tak poznámka o mé barvě vlasů obvykle předchází jakékoliv zmínce o tom, co jsem řekla nebo udělala. Zvláštní. Proč tato informace není stejně důležitá, mluví-li se o některém z mužů naší politické scény?
Jistě, každý, kdo vstupuje do politiky musí počítat s jistou ztrátou soukromí a musí si rychle zvyknout na to, že si o sobě bude v médiích denně číst někdy dost neuvěřitelné věci. Já osobně se naopak divím, že podobně vedené útoky na mladou, nezkušenou blondýnu nepřišly ve větší míře už během volební kampaně. Asi jsem tehdy ještě nebyla dostatečně zajímavým objektem. Vždycky mě ale zamrzí to, že se útokem na mě snaží někdo udělat hlupáky z našich voličů. Oni si evidentně nemyslí, že jsem „blbá blondýna“, která nemá dost zkušeností ani schopností pro práci v parlamentu. Svědčí o tom volební výsledek Věcí veřejných v Moravskoslezském kraji, kde jsem kandidovala, i preferenční hlasy, kterými podpořili mě osobně. Má to snad znamenat, že voliči byli natolik hloupí, aby si neuvědomili, že je mi jenom pětadvacet a asi nebudu mít za sebou mnoho let zkušeností ve vrcholné politice? Že byli tak nezodpovědní, anebo nevolili „rozumně“? Já si to nemyslím!
Stejně tak mě mrzí, jaký signál vysílají média mladým lidem. Zájem o politiku mezi mladými je minimální. Všude slyšíme, že by se s tím mělo něco udělat, organizují se kampaně, které mají za úkol přitáhnout jejich pozornost a přimět je, aby využili svého aktivního volebního práva. Jakmile však někdo mladý využije i volebního práva pasivního a náhodou ve volbách uspěje, strhne se neuvěřitelná smršť. Jsou tedy mladí politikům dobří jen k tomu, aby poslušně vhodili hlas a dál se o politiku, která ovlivňuje především jejich budoucnost, nezajímali? A pokud budou chtít sami aktivně něco změnit, mají počkat až jim bude kolik? Čtyřicet, padesát, víc? To snad ne!
Budeme-li lidi dále soudit podle barvy vlasů nebo věku, stereotypů se nikdy nezbavíme. Suďme je spíš podle jejich činů. Vím, že jich zatím v politice za sebou příliš nemám. Proto bych chtěla požádat nejen novináře, aby mi dali šanci dokázat, že umím víc, než pózovat pro kalendář.
